Stanislav Pospíšil: Ústav funguje na principu sportovního oddílu
ÚTEF byl založen v roce 2002 a vy jste se stal jeho prvním ředitelem. Jak k jeho založení došlo?
Ve skutečnosti to začalo už na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské (FJFI), kde jsme kdy zůstali pouze tři, kdo učili jadernou fyziku: pan profesor Zdeněk Janout, doktor Petr Koníček a já. Nevychovávali jsme ale jaderné fyziky, bylo to spíše doplňující vzdělání pro budoucí inženýry. Do jisté míry to bylo dané tradičně: už v roce 1967 odešla část jaderných a teoretických fyziků z FJFI na Matematicko-fyzikální fakultu a katedra jaderné fyziky zanikla. Všechno se spojilo do jedné katedry fyziky, která poskytovala vzdělání budoucím inženýrům a technikům. Sami jsme v té době samozřejmě byli experimentátoři a zdálo se nám, že výchova studentů v jaderné fyzice nemá experimentální základ. A také jsme postrádali možnost realizovat experimenty samostatně, ve vlastních laboratořích. A tak jsme po roce v roce 1993 společně s profesorem Janoutem a s podporou pozdějšího děkana Musílka podali návrh na akreditaci jaderné fyziky, ale experimentální. A v roce 1997 už jsme měli první absolventy této specializace a cítili jsme, že i naši studenti mají chuť experimentovat. Už se naučili ledacos z oboru jaderné fyziky, ale pořád nevěděli, jak se vlastně ty experimenty dělají – neměli si to kde vyzkoušet.
Česká republika v roce 1993 vstoupila do CERNu (Československo již v roce 1992) a pokračovala spolupráce se SÚJV v Dubně, který se stal ústavem mezinárodního typu a možnosti realizovat vlastní experimenty se začaly rozšiřovat. Naši diplomantni a doktorandi jezdili do těchto zahraničních laboratoří a podíleli se na již připravených experimentech, což v podstatě spočívalo jen ve zpracovávání dat. Ale měli jsme pocit, že by pro ty experimenty také rádi sami něco připravovali doma. Že by se mohli soustředit třeba na detektory, testovat jejich vlastnosti, rozšiřovat možnosti jejich využití – nejenom pro fyziku, ale i v jiných oborech… to jim chybělo. Když jsme v České republice u grantových agentur podávali žádosti na podporu projektů zaměřených na vývoj jednoho typu detektoru nebo na jejich aplikaci, byli jsme úspěšní a měli jsme k tomu dostatek vlastních financí. Tak vznikla skupina, která byla finančně soběstačná, a studenti, když viděli, že to funguje, tak sami přicházeli a ptali se, jestli by u nás nemohli pracovat. Otevřeli jsme jim dveře, přicházeli k nám, a když viděli, že tam s profesory funguje partnerský vztah, vytvořila se poměrně úspěšná skupina jaderné fyziky. Přišli jsme také do kontaktu se zahraničními univerzitami, a když viděli že už nějaké technologie ovládáme, pozvali nás do evropského projektu a v tu chvíli se nám otevřel celý svět. Zahraniční partneři jezdili k nám na fakultu, pracovali jsme společně u nás, pak jsme jezdili k nim a pomáhali jsme jim implementovat nějaké naše technologie do jejich systémů. A pak přišel osvícený rektor, profesor Jiří Witzany a ten přišel s tím, že by ČVUT mělo dostat větší dynamiku.
A vyhlásil, že pokud se najdou lidé s dobrými nápady a budou schopní zformulovat nějaký přijatelný projekt, ČVUT je schopno jej podpořit. A podpořit je chtěli nikoliv z rozpočtu ČVUT, ale z „hospodářské činnosti“ – třeba z provozu hotelu Krystal, který škola vlastnila. Byla vypsána soutěž s velmi přísnými pravidly, na ČVUT byla ustavena komise, která ke každému projektu pozvala jako posuzovatele odborníky, kterým se ten projekt předložil, a většina posuzovatelů působila mimo ČVUT, aby mohla rozhodnout nezávisle. A já jsem tehdy podal návrh na založení Ústavu technické a experimentální fyziky, který by byl experimentální základnou pro výzkum v subatomové fyzice. Byla tam také podmínka, že musí být projekt z padesáti procent samostatně financování, což jsme díky grantům splňovali. Zbylých padesát procent pak slíbila dofinancovat ČVUT. Projekt byla plánovaný na čtyři roky a po čtyřech letech už jsme museli stát na vlastních nohou. To všechno jsme splňovali a tak jsem ten projekt v roce 2002 podal.
S kým a na jakých principech jste ÚTEF budoval? Lišily se v něčem od tehdy běžné praxe v akademickém prostředí?
Moje představa byla taková, že musíme zvládnout nějaké technologie a metodiky na takové úrovni, abychom s nimi mohli vstoupit do zahraničních experimentů a za tu dílčí záležitost převzít zodpovědnost. A zároveň s těmi technologiemi budeme pracovat doma a dávat jim nějakou definitivní, kultivovanou formu prototypu a usilovat o jejich praktické aplikace. Dnešní společnost si tento proces začínající teoretickými myšlenkami a končící reálným využitím přeje a čemu se dnes říká „technological transfer“. On je to pravda spojitý proces a byl takový vždycky. Když stavitel Stanislav Bechyně stavěl své první mosty, také musel vědět hodně o statice a dynamice. V našem oboru jsme neměli žádné velké zázemí, a tak jsme se rozhodli nevstupovat do ohromných projektů a věnovat se něčemu, co se dá více méně dělat doma na stole. A tak jsme zpočátku vstoupili do technologie polovodičových detektorů a spektroskopie. Je to asi nejrozvinutější technologie, protože křemík je dnes ve všem. A stačí k tomu jednoduché a ne příliš rozměrné aparatury a stroje – v podstatě jen záření, osciloskop a počítač, žádné gigantické detektory.
Měli jsme mladý tým. Mně tehdy bylo 60 let, po mně byl nejstarší Ivan Štekl, tomu byl 38 let, a dál už to byli všechno lidé mladší 20 let. Takže vždycky říkám, že ústav jsme založili s partou mladých kluků. A do základů ústavu jsem zabudoval principy sportovního oddílu. Mám na mysli to, že i takový skvělý hráč jako Ronaldo potřebuje také dobré obránce a záložníky, nemluvě o brankáři, bez nich by nic nedokázal. A stejným způsobem se musí poskládat také tým vědeckého ústavu. Musí tam být někdo, kdo má dar od boha a je neustále plný nápadů. Ale pak tam zase musí být takový bojovník a pracant, který možná nesrší nápady, ale když už ho něco napadne, tak to umí dotáhnout do konce.
Říkal jste, že v prvních letech ÚTEFu jste o jeho přežití museli bojovat? Jak vás přijalo české akademické prostředí?
Bylo to obtížné. Zaprvé jsme opouštěli fakultu a spolu se mnou odcházely peníze z grantů. Ty sice byly na psané na mě jako na řešitele, ale zároveň byly čím dál tím více vázané na pracoviště. Grantové agentury nejsou právě pružné a přesvědčit je, abych mohl čerpat granty, které jsem dostal na fakultě, a přitom působit úplně jinde, byl zpočátku problém. A byl v tom. i strach z konkurence. Děkani se vždy bojí zakládání nových institucí na vysokých školách, ať už fakult nebo ústavů, a tradičně vyvolává hluboký konflikt. Pan rektor tehdy tehdy děkanům navrhl, že by se úvazky na fakultě a v nově založeném ústavu mohly sdílet – tedy půl úvazku na FJFI a půl úvazku v ÚTEFu, což vzhledem k tomu, že jsme šli do neznáma, nebyl špatný nápad. Když to nevyjde, nezůstaneme na dlažbě. Ale u děkanů to neprošlo. Takže jsme byli hození do vody a museli jsme plavat. Neměli jsme budovu ani žádné zázemí, jenom takový vybydlený barák na Albertově. Z té iniciativy rektora Witzanyho vzešly tři projekty, ale nakonec přežil jenom náš ústav.
Díky čemu se vám podařilo přežít?
Ten program, jak jsme ho hned zpočátku definovali, byl dobrý. A důležité byly také velice osobní kontakty v zahraničí: většina členů vědecké rady ústavu byli cizinci z významných vědeckých institucí. A pak sehrála roli energie mladých lidí, které jsme do ústavu vzali. Výsledky jejich práce byly velice dobré. Dodnes si pamatuju, jak jsem přijel do CERNu a požádal o začlenění do nějaké kolaborace. Obklopovala mě parta mladých lidí a lidé z CERNu se na nás zpočátku dívali nedůvěřivě – tím spíš, že na nás v té době ještě na první pohled bylo vidět, že ještě tak úplně nejsme integrovaní v západní společnosti. Ale všichni se tam postupně prosadili v různých kolaboracích, pak už jsme měli společné projekty a nakonec nás CERN přibral do přípravy dlouhodobé studie Preparatory Face of Super LHC, na které jsme se podílely vedle takových gigantů jako britská Rutherfordova laboratoř, Paul-Sherrerův Institut z Curychu nebo francouzský institut v Saclay… a vedle nic ÚTEF ČVUT.